Že to ale trvalo:-D a navíc,tenhle díl je asi pěkná hovadina....nebojte,v příštím už toho bude víc...
Probudilo mě ostré houkání,pravděpodobně projíždějící sanitky.Hrozně mě bolela hlava….Zkoušel jsem si vybavit,co sem včera děla,ale hlavou mi proběhly jen nějaké nezřetelné útržky vzpomínek…zděsil jsem se….není to jenom sen?Rychle jsem se otočil a zadíval se vedle sebe na postel.
Nebyl to sen.Vážně tam ležel.Gerard.Nic jsem o něm nevěděl.Jenom že utekl z léčebny.Sakra,já se s ním vyspal!
Nevěřícně jsem na něho zíral,jak spí,nahý,napůl zakrytý duchnou.Viděl jsem jeho bílá záda a mastné černé vlasy.Přemýšlel jsem,jak se to mohlo stát,jestli jsem byl prostě natolik zlitej,že sem se nechal jenom tak vojet,nebo….že alkohol povolil uzdu mé skryté orientaci.
A nejvíc mě děsilo,že čím víc jsem o tom přemýšlel,tím víc mi přišla pravděpodobnější druhá možnost.
Co mi zbývalo,než se s tím zkusit vyrovnat.v životě už sem měl tolik zvratů,že tohle…..už nějak snad přežiju.Zvedl jsem se a šel si pro prášek.
Opřel jsem se v koupelně o umyvadlo.Díval jsem se na odraz svého obličeje,a vzpomínal,co je v mém životě normální.V čem jsem já normální.Hodnou chvíli jsem nemohl na nic přijít…..když jsem si s mírným hrknutím v žaludku povšiml,že se na mě můj odraz ze zrcadla hořce šklebí,aniž bych si já uvědomoval,že to dělám,rozhodl jsem že už je vážně na čase si vzít ten zatracenej prášek.
Vytáhl jsem z pod zrcadla malou krabičku s bílýma,snad jen mírně do žluta zabarvenýma tabletkama.Jednu jsem zapil a spočítal ty ostatní.Bylo jich tam už jenom šest,což znamenalo,že mám nejvyšší čas jít si pro další…ale až zítra,řekl jsem si,toho doktora,co mi je předepisoval,jsem z duše nenáviděl.
Pořád jsem byl strašně rozhozenej,ale prášky už začaly účinkovat….tak sem se zvedl z podlahy v koupelně a šel si dát obklad na hlavu….ve všech těch sračkách sem ani nestačil zmínit kocovinu.3rl jsem si do ložnice pro ručník,Gerard se zrovna probíral.Zamžoural oslepenýma očima do denního světla a odhodil si vlasy z obličeje.
"Co to kurva…"
Jeho pohled padl na mě.
"A…ahoj…"
"Dobrý ráno…"
chvíli jsme na sebe rozpačitě koukali.Ani jeden z nás očividně nevěděl co říct…
"Ehm…děkuju za nocleh…."
"Nemáš zač….mám ti taky přinést obklad?"
"Jo….Jo,prosim,děkuju.mám kocovinu jako prase."
"To já taky…tak počkej"
Vzal jsem z šuplíku dva ručníky A šel do koupelny je namočit.Celá tahle situace působila dost komicky.Jak to asi bere vlastně on?Je na kluky,nebo byl jenom tak opilej?Bere to jenom jako úlet nebo jako….něco víc?
Při té představě ve mně hrklo.Bral jsem to snad já jako něco víc?Jediný,co sem věděl jistě bylo,že ho nechci nechat jenom tak odejít.
Našel sem ho už v kuchyni u stolu se skleničkou vody.Podal jsem mu ručník a doufal,že ten nevyhnutelném rozhovor začne sám.
"Víš…no,totiž….omlouvám se."
Bylo vidět,že se mu to neříká lehko.
"Za co?"
"Jenom se ti sem tak zničehonic nakvartýruju,a ještě v noci tě-"
"Nech to být,vlastně….díky tobě sem si uvědomil,kdo sem."
Upřel na mě svoje pronikavé oči.Nevědomky jsem se v nich začínal topit.
Niwy |
whoa já to miluju piš dál je to výborná story XD