na Blog.cz

Probudilo mě ostré houkání,pravděpodobně projíždějící sanitky.Hrozně mě bolela hlava….Zkoušel jsem si vybavit,co sem včera děla,ale hlavou mi proběhly jen nějaké nezřetelné útržky vzpomínek…zděsil jsem se….není to jenom sen?Rychle jsem se otočil a zadíval se vedle sebe na postel.

Nebyl to sen.Vážně tam ležel.Gerard.Nic jsem o něm nevěděl.Jenom že utekl z léčebny.Sakra,já se s ním vyspal!

Nevěřícně jsem na něho zíral,jak spí,nahý,napůl zakrytý duchnou.Viděl jsem jeho bílá záda a mastné černé vlasy.Přemýšlel jsem,jak se to mohlo stát,jestli jsem byl prostě natolik zlitej,že sem se nechal jenom tak vojet,nebo….že alkohol povolil uzdu mé skryté orientaci.

A nejvíc mě děsilo,že čím víc jsem o tom přemýšlel,tím víc mi přišla pravděpodobnější druhá možnost.

Co mi zbývalo,než se s tím zkusit vyrovnat.v životě už sem měl tolik zvratů,že tohle…..už nějak snad přežiju.Zvedl jsem se a šel si pro prášek.

Opřel jsem se v koupelně o umyvadlo.Díval jsem se na odraz svého obličeje,a vzpomínal,co je v mém životě normální.V čem jsem já normální.Hodnou chvíli jsem nemohl na nic přijít…..když jsem si s mírným hrknutím v žaludku povšiml,že se na mě můj odraz ze zrcadla hořce šklebí,aniž bych si já uvědomoval,že to dělám,rozhodl jsem že už je vážně na čase si vzít ten zatracenej prášek.

Vytáhl jsem z pod zrcadla malou krabičku s bílýma,snad jen mírně do žluta zabarvenýma tabletkama.Jednu jsem zapil a spočítal ty ostatní.Bylo jich tam už jenom šest,což znamenalo,že mám nejvyšší čas jít si pro další…ale až zítra,řekl jsem si,toho doktora,co mi je předepisoval,jsem z duše nenáviděl.

Pořád jsem byl strašně rozhozenej,ale prášky už začaly účinkovat….tak sem se zvedl z podlahy v koupelně a šel si dát obklad na hlavu….ve všech těch sračkách sem ani nestačil zmínit kocovinu.3rl jsem si do ložnice pro ručník,Gerard se zrovna probíral.Zamžoural oslepenýma očima do denního světla a odhodil si vlasy z obličeje.

"Co to kurva…"

Jeho pohled padl na mě.

"A…ahoj…"

"Dobrý ráno…"

chvíli jsme na sebe rozpačitě koukali.Ani jeden z nás očividně nevěděl co říct…

"Ehm…děkuju za nocleh…."

"Nemáš zač….mám ti taky přinést obklad?"

"Jo….Jo,prosim,děkuju.mám kocovinu jako prase."

"To já taky…tak počkej"

Vzal jsem z šuplíku dva ručníky A šel do koupelny je namočit.Celá tahle situace působila dost komicky.Jak to asi bere vlastně on?Je na kluky,nebo byl jenom tak opilej?Bere to jenom jako úlet nebo jako….něco víc?

Při té představě ve mně hrklo.Bral jsem to snad já jako něco víc?Jediný,co sem věděl jistě bylo,že ho nechci nechat jenom tak odejít.

Našel sem ho už v kuchyni u stolu se skleničkou vody.Podal jsem mu ručník a doufal,že ten nevyhnutelném rozhovor začne sám.

"Víš…no,totiž….omlouvám se."

Bylo vidět,že se mu to neříká lehko.

"Za co?"

"Jenom se ti sem tak zničehonic nakvartýruju,a ještě v noci tě-"

"Nech to být,vlastně….díky tobě sem si uvědomil,kdo sem."

Upřel na mě svoje pronikavé oči.Nevědomky jsem se v nich začínal topit.

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit.Byl jsem na svobodě.Sice jen relativně,musel jsem se pořád skrývat.Dnes v noci mě nikdo nesmí vidět,ale věděl jsem,že za pár dní,možná už zítr po mě nikdo ani neštěkne.Na detoxu si s lidma,co zdrhnou,hlavu moc nedělají.Šlo jenom o to,že jsem to měl soudně nařízený.,a tak sem nemohl podepsat reverz.Ale jestli mě ještě někdy chytnou u trestné činnosti,půjdu už natvrdo do lochu.Schoval jsem se v průchodu nějakého domu a těžce oddychoval.Běžel jsem už dost dlouho.Rozhodoval jsem se,jestli strávit noc tady,nebo zkusit najít ještě něco bezpečnějšího.Ale z dlouhých úvah mě vytrhlo cvaknutí zámku hlavních dveří.Namáčkl jsem se víc do stínu.

Jako každej večer,potom co jsem si dal prášek jsem stál ve tmě na balkoně a kouřil.Opíral jsem se o zábradlí a čuměl dolů na ulici.Přemýšlel jsem nad vším nebo možná nad ničím.to byl přece účel těch prášků.Zbavit můj mozek chorobných představ.

Najednou jsem si všiml člověka.Snažil se skrývat ve stínech před mdlým světlem pouličních lamp.Běžel,až zamířil k nám do průchodu.A když ani po pár minutách nevylezl,rozhodl jsem se tam jít podívat..Možná to bylo nebezpečné rozhodnutí,ale od té doby,co jsem bral prášky,byl můj život zoufale nudný.V dobách,kdy jsem kvůli své schizofrenii prožíval nejhorší chvíle života,jsem si navykl na adrenalin.Po schodech jsem došel až k dolním vchodovým dveřím(z dřívějších dob se mě drží strach z výtahů) a otevřel je.Nikoho jsem neviděl,ale stejně jsem zkusmo zavolal.

"Hej,haló,je tady někdo?"Nikdo neodpověděl,ale v temném koutě se něco pohnulo.

"Neboj,vim,že seš tady.Co seš zač?Odněkud utíkáš,nebo co?"Zase nic.

"No tak dobře,když nechceš odpovědět mě,možná odpovíš poldům…"

"Ne,ježiši to ne!"Z koutu se vynořila tmavá silueta muže.

"Ahoj,takže asi opravdu odněkud utíkáš…"

Přišel blíž ke mě.Měl černé vlasy asi po ramena a světlou pleť.Víc jsem toho jen ve světle pouličních lamp nedokázal rozeznat.Podíval se někam bokem a s povzdechem se trochu ošil.

"Jo…z odmašťovny."Odpověděl rezignovaně.Vděčně ode mě přijal nabízenou cigaretu.

"Ale odtam se přece nemusí utíkat.Stačí podepsat reverz!"Zapálil jsem mu svým zapalovačem a on vložil cigaretu mezi úzké rty a slastně potáhl.

"Jo,ale já sem to měl soudně nařízený.Kapesní krádež…"

"Aha…asi se ti tam moc nelíbilo,co?"

"V takových ústavech se snadno rozvíjí šikana…"

"To mi povídej.Půjdeš dál?"

Zvedl hlavu,zatvářil se zmateně.Jo,asi to nebyl nejlepší nápad,brát si do bytu zloděje a pravděpodobně i feťáka.Ale jak už jsem řekl,moc mi na tom nezáleželo.Můj život byl tak jako tak na hovno.

"C-cože?Ty mě zveš k sobě?"Tvářil se pořád stejně nechápavě.

"Jo.Půjdeš?"

"Chceš na mě zavolat fízly,žejo?"V očích se mu objevil strach a snad něco jako vzdor.

"Ne,prosit.Vím,co to je odněkud utíkat.Myslim,že ti to přijde vhod."

"Cože?"Vypadal,že tu první větu nechápe.Nechtěl jsem mu tam obnažovat svá tajemství,ale cítil jsem k němu jisté sympatie.

"Dvakrát sem utekl z psychiatrické léčebny.Tam se šikana taky pěstuje velice dobře."Vypadal překvapeně.Nezmohl se na slovo.

"Tak půjdeš teda?Začíná mi být zima."Teď se konečně pohnul.Zavřel jsem hlavní dveře a šli jsme zase nahoru do třetího patra.

"Můžu se tě na něco zeptat?V čem si vlastně jel?"

"Chlast,a občas nějakej kokain.A můžu se na něco zeptat já tebe?"

"Jo…"

"Pročs byl na psychině?"

"Mám schizofrenii.Ale teď už půl roku beru prášky."

To už jsme stáli před mýma dveřma.

"Já jsem Bert."Řekl jsem a podal mu ruku.

"Gerard."potřásli jsme si rukama a já odemkl.Vevnitř jsem rozsvítil světlo a konečně si ho pořádně prohlídl.Měl hluboké hnědozelené oči,ostrý nos a drobné zuby.Na sobě měl černou džínovou bundu a ruce v kapsách.Potom,co si i on po mém vzoru sundal boty,jsem na něho přestal zírat a posadil ho do obýváku.

"Dáš si něco?"

"Jo,prosímtě.Čaj.Nebo…seru na to!Máš vodku?"Jen jsem se lehce zasmál.Nebylo to správné,ale proč já bych se měl stara o jeho zdraví?Za pár dní vypadne a spadne do toho znovu tak jako tak.A já nejsem zrovna osoba,co by ho měla mravně poučovat.

"Vodku nemám,ale mám whisky.Neva?"

"To je fuk"Řekl lhostejně.Myslel jsem si to.Chlast jako Chlast.Vzal jsem z kuchyně dvě skleničky a všechno to donesl do obyváku.Nalil jsem každýmu plnou sklinku.

Skončil další obrovskej koncert.Sundali jsme The black parade uniformy a každý z nás se vydal po svých.Už se spolu nebavíme tak,jako dřív.Myslím,že mi to všechno vyčítají.Oni touží vrátit se do doby koncertů v malých klubech,Do dob rudých stínů a pruhovaných kravat.Ale já toužil po uznání.Po celosvětovém uznání,užít si svých patnáct minut slávy.